To jsme si takhle vyjeli s manželem na wellness v Polsku.
K tomuto příběhu je třeba poznamenat, že my dva máme naprosto odlišné životní tempo. Můj manžel jde na všechno s námořnickou rozvahou, kdežto já se do všeho vrhám po hlavě. Manžel to vždy s láskou okomentuje slovy: ,,Ty se vždycky splašíš.“
Není tedy divu, že toho rána, kdy jsme byli na snídani a já uviděla, jak obsluha otevírá venkovní bazén s výřivkou, se mi rozšířily zorničky a přišlo to na mě.
Netrpělivě jsem bubnovala prsty do stolu, nožkama jsem si podupávala, ale přesto jsem se pokoušela v klidu počkat na svého muže, který jedl teprve třetí snídaňový talíř.
Když jsme dorazili na pokoj, byla jsem již k neudržení. ,,Půjdu napřed,“ informovala jsem svého muže jednou nohou ze dveří. Byl to z mé strany samozřejmě geniální tah, protože manžel je nervní, když na něj spěchám a takhle za mnou mohl dorazit naprosto v klidu svým tempem.
Pak to přišlo. Splašila jsem se. Světelnou rychlostí jsem vypálila k hlavní budově hotelu. Žel bohu, tady se to začne trochu komplikovat.
Nevzala jsem si kartu, který funguje jako klíč k bazénu. Stála jsem přede dveřmi celá zpocená a nervózní. Nezbývalo než zalarmovat manžela, jež v záchvatu hrdinství vyběhl k budově alfa.
Mezitím jsem však spatřila paní, která se chystala vstoupit do wellnessu. Teď nebo nikdy! Pomyslela jsem si a zachytila zavírající dveře. Paní celá udivená si mě změřila od hlavy k patě, ale byla natolik taktní, že nic neřekla.
Nicméně když jsem vyšla ze šaten k bazénu, tak mi nemohla uniknout záplava lidí v bílých županech. Já měla z domova modrý. Tyhle bílé se vyzvedávaly na recepci, ale já jsem přeci strašně pospíchala. Dostalo se mi tedy dalších zkoumavých pohledů. Vsadila bych se, že lidem běželo hlavou: ,,Není to nějaký vagabund, co se sem infiltroval zdarma?“
Toto tvrzení ještě vzápětí podpořil můj manžel, který si nevšiml rozdělení pánských a dámských šaten a vylezl ze stejné místnosti jako já.