Má cesta začala zhruba před třemi lety v nemocnici Motol, kam jsem s manželem zavítali, kvůli dědičné chorobě v naší rodině. Uvážili jsme, že nejlépe uděláme, když využijeme klinik s umělým oplodněním.
Někteří z naší rodiny nás podporovali, jiní odsuzovali. Nemůžu říct, že by to nebylo zraňující, ale je třeba pochopit, co tato situace pro každého znamená. Spousta lidí vám chce pomoct, ale neví jak. Cítí bezmoc, a tak reagují negativně.
Nicméně tehdy jsme absolutně netušili, jak strastiplná cesta nás čeká.
Ptali jsme se plni nadšení a optimismu paní doktorky, za jakou nejkratší dobu mohu otěhotnět. Bylo toho potřeba tolik zařídit! Byly to tři měsíce! Páni! Začaly jsme plánovat, co a jak nejlépe připravit a udělat.
P. S. Jak jistě tušíte, žádný z těch plánů nevyšel.