Ač jsem milovníkem Krkonošských pohádek (ne vážně, je to má nejoblíbenější pohádka již od útlého věku), snad netřeba vysvětlovat, že Krakonoš vůbec není takové neviňátko, za které ho všichni mají! Hned v prvním díle Krkonošských pohádek si můžeme všimnout, jak naprosto bez příčiny posílá na chudáka Trautenberka mrak s deštěm. V nejednom díle ho přehnaně trestá jako například, když mu nechá vybuchnout kamna v zimě, kdy je chudák nemocný. V jednom díle se dokonce Krakonoš nudí natolik, že pronese větu: ,,Co kdybych tak provedl něco Trautenberkovi.“ Tak to vidíte sami! Není to žádné neviňátko. Já sama se manželem a mým nevlastním tátou jsme poznali zač je toho loket.
To jsme si takhle vyrazili do malebných Krkonoš na prameny Labe. Počasí nám přálo, takže jsme byli oblečení dost nalehko (nicméně táta vzal pro všechny případy velkou plachtu od stanu – v horách člověk nikdy neví). Byli jsme nadchnuti představou na stánek s dobře propečenými klobáskami, který stojí po cestě. Jmenuje se: ,,U Krakonoše“. Takže jsme pospíchali, abychom tam byli do zavíračky. Když jsme ale dorazili, čekalo nás nemilé překvapení. Klobásky došly. Náhoda? Nemyslím si.
Pokračovali jsme tedy dál, vzhůru do hor. Krakonoš se ale rozhodl, že u klobásek to s námi nekončí. Poslal na nás psí počasí! Začalo pršet jako z konve. My ale nejsme žádný béčka, takže jsme se schovali pod stromy a halekali jsme na Krakonoše, že na nás si jen tak nepřijde.
Krakonoše to zřejmě velmi dopálilo, protože vzápětí na nás začal posílat hromy, blesky. Pche, náš táta, to je hlava, panečku. Toho jen tak něco nerozhodí. Lišácky se usmál a vytáhl tu velkou plachtu. ,,My,“ řekl rázně. ,,Uděláme horský autobus.“
Zařadili jsme se tedy za sebe. Já měla ten geniální nápad jít první (to aby jste se nedivili na konci příběhu). Hromy duněly, blesky lítaly, pršelo o sto šest, ale my jsme jeli v bezpečí horského autobusu k vrcholu. Ha, jak jsme na něj vyzráli!
P. S. Na vrcholu, když jsem vystoupili, byli oba kluci krásně suší, zatímco já byla promočená skrz naskrz.