Můj trpělivý deníku,
z minulého vyprávění je už asi jasné, že Vombat je řekněme malinko, ale opravdu jen nepatrně schopen občas věci přehánět.
To jsme takhle zase jednou byli u Veverky na návštěvě. Byl krásný slunný den. Pili jsme odpolední kávu a vykládali si. Když tu náhle se přiřítil Vombat z práce. No, přiřítil, to je trochu silné slovo. Víš, on se spíš tak jako by připajdal za doprovodu hlasitého hekání a vzdychání.
,,Co se ti stalo?“ podivila se Veverka užasle, protože nevěděla, zda se má smát nebo volat sanitku.
,,Óh,“ zaskuhral Vombat. ,,Není mi dobře. Asi mám infarkt a umřu!“
V tu chvíli už jsme to nevydrželi a začali se smát, což Vombata velmi pobouřilo. V tu ránu se nám začal snažit všemi možnými způsoby ukázat, jak mu je. Jeden z těch způsobů zahrnovall kostku ledu právě vytaženou z mrazáku, kterou jste si měli strčit do úst a rychle cucat, tak prý poznáte, že vám je dost zle.
P. S. Několik z nás to skutečně vyzkoušelo včetně mě, ale kýženého výsledku se nám nedostálo. Od té doby, když je v naší rodince někomu zle, říkáme mu: kostka ledu.