To je tak, když vás malý capart prosí, aby si mohl vyzkoušet být na jeden den vychovatelem. Proč ne? Říkala jsem si v duchu a ihned nadšeně přikyvovala, aby si to náhodou nerozmyslel.
Malý dospělý přišel ten den s podmračeným výrazem hodným starosty menší obce. Měl perfektně naplánované celé odpoledne, takže nebylo divu, když mu někteří z jeho, tou dobou už jeho svěřenců, pokoušeli narušit plány, neměl slitování a udílel kdejaké tresty. S nikým nediskutoval. Nad hloupými dotazy typu: ,,proč?“ Jen nevěřícně kroutil hlavou či dramaticky vycházel ze třídy.
Po takto vyčerpávajícím dni za mnou malý dospělý přišel, jeho tragický výraz by zahanbil kdejakého herce, pronesl větu: ,,Paní vychovatelko, jak to můžete vydržet?“
P. S. Už nikdy se o této žádosti nezmínil.